Stáváš se na vždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal. Antoine de Saint-Exupéry

Příběhy našich papoušků

Společnost Laguna

Fredýsek - nejdražší "venezuelačka"

Už od jako malá holka jsem si vždycky přála ptáčka - tehdy to byl kanárek. Žádné štěňátko ani kotě - prostě kanárek. A můj hodný dědeček mi ho přes protest celé rodiny pořídil. Já ho nechtěla hladit a mazlit se. Jen jsem mu dělala pomyšlení, radovala se z jeho veselosti a krásného zpěvu. Ale přesto jsem v koutku duše toužila po velkém papouškovi.

Tehdy v dětských snech to byl aratinga sluneční. Znala jsem ho jen z fotografie. Anebo ararauna. A jak šel život, měla jsem rodinu, děti, no a mezi to jsem vpasovala nějaké korely a andulky. A pak se život semlel trochu jinak a já se přivdala do rodinného domku. Situace se trochu změnila, takže - až děti odrostou a budu mít více času, pořídím si velkého papouška.

image

FerdýsekAmazoňan Oranžovokřídlý
Narozen 1998
Příjem 2002
Umístění JIP - Luka
Aktuální párování

Jenže, ve zverimexu už půl roku trpěl v malé klícce amazoňan oranžovokřídlý. Takový mrňavý, s ustřiženým křídlem a ulomeným ocasem. Jo prostě jen tělíčko, hlava a pravé křídlo - ... a jiskřivé očičko s nádherným pohledem. Jen to jeho smutné kvrk kvrk, když na něj promluvíme. " Ne, já ho nechci - až budu chtít, koupíme amazoňana přímo od chovatele nebo v odchytovce". Pak byly narozeniny, muž to nevydržel a gratuloval mi s papírovou krabicí v ruce. Otevřu - a "ježkovyvoči, ty ses zbláznil, kam ho dám, já s velkými papoušky neumím, co s ním budu dělat, ty fakt nemáš rozum" a jiné podobné výkřiky suplovaly chybějící děkovné fráze za milé přání. Následoval okamžitý nákup a studie veškeré dostupné literatury o velkých papoušcích (zas tak moc jí u nás nebylo). Ihned stavba voliéry a začneme.

Amazoňan nekontaktní, vlastně apatický. Sebejistota žádná.

Každé dopoledne jsem s ním pracovala. Nejdřív jsme se učili "bát se". Možná trochu divné, ale mělo to svůj důvod. Vlezla jsem k němu do voliérky a pozorovala francouzským oknem zahradu. Když přiletěl kos - lekla jsem se a vyděšeně koukla po amanoňanovi, zda se také tak lekl. Denně 2 až 3 hodiny. Postupně jsme se začali lekat a bát spolu. To nás trochu sblížilo proti tomu strašnému světu kolem nás. Tak zjistil amazoňan, že se ho já bojím víc, než on mě (pozn. toto nelze používat u kakaduů - to byste brzy dostali po čumáku). No a tím se mě přestal bát. A také se zlomila jeho apatie a začal se bát úplně všeho. Ale měl ve mě spojence a já ho před vším chránila. A pak už to šlo dobře. Začala jsem ho uklidňovat, už se neplašil, nechal se krmit z ruky a hladit po hlavičce. Protože nemohl lítat, měl otevřenou voliéru a mohl šplhat volně po dvoumetrovém stromku připevněném na verandě. Všechno postupovalo velmi hladce.

Ale pak přišla dovolená - do domku se dočasně nastěhoval brácha s rodinou a starali se o náš zvěřinec včetně Fredýska. Nechte ho volně, když spadne, doběhně pěšky zpátky na strom! A projistotu mu prostříhnu i druhé křídlo, aby fakt neuletěl - vážně mi ten nesmysl tenkrát nedošel.

Dovolená v Chorvatsku na ostrově Cres. Cesta autem, postavený stan, nafukovací člun s motorem umístěn v campovém kotvišti. Vše tak akorát, večer v restauraci objednaná večeře - a ... telefon: ..." Fredýsek se lekl a uletěl, sedí na hrušce, co máme dělat!?!" Instrukce o tom, že mají nastěhovat voliéru pod strom, měla za výsledek jen to, že amanoňan se vyděsil ještě víc a zmizel za silnicí v zahradách. Tak, a co teď? Došlo mi, že tento divoký pták z odchytu se nedá nikým chytit. Já musím okamžitě domů a to hned. Stejně by ta dovolená neměla už pro mě cenu. Cesta do campu, vyzvednout pas. Instrukce dětem, co mají dočasně dělat (sousedi ze stanu na ně dohlídnou). A pak fofr v noci na poslední trajekt. Chudák auto, takovou jízdu ještě nezažilo. Cesta do Čech trvala 12 hodin. Dorazili jsme druhý den v poledne. "Kde je?" byl můj jediný zájem. "Naproti za silnicí na ořechu". Letím tam, hledám v rozložité koruně - a hele támhle - žlutá tvářička a veselé očíčko. Nekonečně se mi uleví. "Fredýsku, kvrk, kvrk, co tam děláš?" a v odpověď mi je spokojené: "Kvrk, kvrk, mám se príma, je tu fajn, poleť za mnou, něco ti ukážu". Podali mi žebřík, lezu na střechu kůlny a lákám Fredýska ke mně. Zrovna na této parcele stavěli nový dům. Stavbaři pomohli nastěhovat Fredýskovu voliéru ke mně na střechu - a prosím piknik! Dejte mi ještě štrůdl, misku se zrním a buráky a kafe, ať to tu vydržím. A také klec s ochočenou korelou, ať je dojem dokonalý. Peču se na střeše, je asi 40 stupňů vedra, já se rozpouštím, ale stále lákám Fredýska do voliéry. Uplynula asi hodina a půl. Labužnicky žvýkám buráky i se šlupkama a Fredýsek postupuje k voliéře. Zbývá asi jedem metr mezi dvířkama a ptákem. A v ten moment vyleze po žebříku starostlivý stavbyvedoucí a hlučně se zeptá: "Tak jak to jde?". Tu větu nikdy nezapomenu. V ten moment je amazoňan na druhé straně koruny stromu. Chce se mi vraždit. Potřebuju hasiče, okamžitě! Ale můj muž našel na stavbě velkou hadici. Napojil kohoutek - a zača pravýl monzunový déšť. Jo, výborně! Ještě výš a doprava. A teď trochu nahoru, doleva - no to je ono, a per to do něj. Fredýskovi se to moc líbilo, konečně zase sprcha a přímo na stromě. Natřásal se, ale nějak toho bylo moc. Sotva se udržel. Když byl totálně zmáchaný, muž vzal dlouhou tyč a naháněl ho zpět ke střeše kůlny, kde ze mě také crčela vodal. Fredýsek zhodnotil situaci a rozhodl se schovat opět u mě. Já ale už na moc nečekala. Když byl na dosah ruky, jenom tak, abych nesletěla se střechy, hrábla jsem po něm. Cítím, jak mi horní zobák projel dlaní. Už ho mám - tedy spíš on mě, ale to je jedno, já nepustím. Amazoňan ječí a manžel volá: "Vydrž, jdu ti na pomoc" a leze nahoru po starém žebříku. ...Velmi starém. Slyším praskot dřeva a bum - jauvajs. Je mi jasné, že už mi na pomoc nepřijde. Podaří se mi nespadnout ze střechy, vrazit amazoňana do voliéry a zavřít. Hurááááá!!!

A pak už jen nastoupili stavbaři, sundali voliéru a taky mě ze střechy, já si zafačovala ruku a byla jsem neskutečně šťastná.

...Nojo, ale teď honem se vyspat a fofrem zpátky na ostrov, vždyť tam máme děti! To nebohé auto dojelo až k moři, v dáli vidím ostrov - no snad je tam vše v pořádku. Než přijel trajekt, vyhořela i baterie auta. Bylo to z kopce, tak jsme vjeli na trajekt samospádem. Celou cestu jsem stála vedle auta s hasičákem pod sukní. Ale děti jsme našli v pořádku. Auto nám trošku poopravili v marině, takže nějak dojelo (pomaličku) do Čech. Skončilo na náhradní díly - chudák zaslouženej.

Hned po návratu jsem na výstavě koupila Fredýskovi samici (Riku) - aby neměl tak hloupé nápady lítat na výlety. Časem mi to nějak nehrálo a tak jsem je nechala endoskopovat. No samozřejmě - Fredýsek je holka, ale naštěstí Rika je Rikouš. (Tak to zase Šimonovi s určením pohlaví nějak nevyšlo).

Dneska je Fredie s Rikoušem ve velké voliéře jako chovný pár. Nekontaktují se s lidmi, ale když jsem s nimi sama, přijde až ke mě a připravuje se mnou krmení ostatním ptákům. Bez obav si vezme pamlsek i z ruku. Ona je totiž neskutečně zvědavá (ale pššt, to je úplně tajné a jen mezi námi).


Kontaktujte nás

603 211 381